Ilustrační FOTO - Wikimedia commons

Bělorusko – týden devátý a stále totéž

Je to již taková rutina. Alespoň jednou denně vidíme v televizi vedle záběrů z USA a dalších částí světa pohledy na davy z běloruských ulic. Ale víme vlastně o něco více než jen to, co je v dojemné shodě nabízeno mainstreamem?

O víkendu proběhlo setkání pracovní skupiny strany Evropská levice pro střední a východní Evropu. Mělo sice na programu více bodů, ale těžiště se nakonec točilo právě kolem Běloruska. Bylo velmi cenné, že se tohoto »dálkového« setkání prostřednictvím internetu účastnili i dva členové běloruské strany Spravedlivý svět. Když slyšíme z úst přímých účastníků běloruské současnosti, jaká je situace, má to úplně jinou váhu. A také to umožní vidět »za oponu«. Pracovní skupiny se účastnili zástupci různých levicových politických stran sdružených v Evropské levici, a i od nich bylo možno slyšet, jak tyto strany vidí v různých politických odstínech dnešní Bělorusko. Chtěl bych se podělit o některé své postřehy, které jsem k běloruské přítomnosti získal z různých dokumentů, zpráv a odnesl ze zmíněného jednání.

Zamrzlý stav

Je smutné slyšet, jak se běloruská realita stále více propadá do jakéhosi zamrzlého stavu. Jak stále dochází k násilnostem, jak obě strany konfliktu pouze posilují své nesmiřitelné pozice. Že vlastně nikdo neví, co bude. Jedno je ale již skoro jasné – společenské napětí a střety nemají jen následky zraněných a zadržených na ulicích, ale i propad ekonomiky, rozpad společenské soudržnosti a růst politické polarizace. Reálný odhad propadu místní měny se ke konci tohoto roku očekává na 60 % současné hodnoty. Pracovní kolektivy jsou rozpolceny, odbory, ty většinové a polostátní, jsou spíše na straně vlády, ale dochází k přesunu části členů k nezávislým odborům, které stojí na opačné straně. Ty měli v nedávné minulosti asi 20 000 členů, ale jejich skutečný vliv se různil podle podniků. V první etapě krize se začalo stávkovat i v některých klíčových podnicích, jako jsou závody na přepracování ropy nebo klíčový exportér, světový výrobce potaše. Stávkové hnutí teď uvadá, někde se šíří takzvané italské stávky, kdy pracovníci pracují podle předpisů, což způsobuje výpadky produkce, aniž je formálně zastavena práce. V zemi jsou přibližně čtyři miliony pracujících, a to je potenciálně velká síla a také nepředvídatelný faktor podle toho, kdo je získá na svou stranu.

Politické strany a hnutí dlouhodobě mají v Bělorusku problémy, pokud nepůsobí plně ve prospěch Lukašenkova režimu. Před mnoha lety dokonce předseda výše zmíněné strany nuceně strávil nějakou dobu ve vězení, protože bylo před volbami. A zdaleka nebyl sám, ve vězení měl společnost například představitelů dalších opozičních sil. Možná i tato negativní zkušenost vede k vyhrocení pozicí jednotlivých uskupení, což uzavírá možnosti k hledání (radikálně) levicových východisek z této krize formou dialogu.

Strana Spravedlivý svět chce dosáhnout změny »vládce« Běloruska, nechce ale oslabit či změnit politickou orientaci země na mezinárodním poli nebo se podílet na jejím sociálním oslabení. Je proto ochotna podporovat všechny síly bojující o změnu. Také je toho názoru, že příčiny běloruské krize leží pouze ve vnitrostátní oblasti a že v žádném případě to není výsledek jakéhokoliv zahraničního vlivu.

Bez potřebného odstupu

V tomto jejich hodnocení se, myslím, ztrácí potřebný odstup, kdy neberou v úvahu širší, geopolitické souvislosti. Kritizuje některé zahraniční radikálně levicové, komunistické strany, že podporují nebo se dostatečně kriticky nestaví proti Alexandru Lukašenkovi a akcentují, že v Bělorusku jde o zachování přinejmenším posledních zbytků socialismu. Místní argumentují, že běloruská společnost už nemá se socialismem nic společného a že by v liberálně buržoazní společnosti bylo běloruským pracujícím lépe. To je dovedlo až k závěrům, že buržoazní demokracie bude pro místní levici krokem vpřed. Myslím si, že si vzpomněli na studium historie ruských komunistů z doby SSSR a na buržoazní Únorovou revoluci 1917. Ale zapomínají na to, že v jejich levicové komunitě není nikdo, kdo by vystoupil s novou verzí Dubnových tezí jako tehdy V. I. Lenin, jež by stanovila další levicovou strategii, která by šla dále než k neoliberální »revoluci«.  A také si neuvědomují, že na obzoru není něco jako Říjnová revoluce 1917, kdy by levice prosadila své koncepce. Naivně se domnívají, že v neoliberálním kapitalistickém postsocialistickém světě je automaticky spravedlnost, okamžitá vymahatelnost práva, bezplatné kvalitní zdravotnictví, odbory jako respektovaný partner podnikatelů a mnoho pozitivních věcí běžně dostupných pro všechny a okamžitě. Také to, že v žádné postsocialistické společnosti nebyla levice připuštěna k uplatnění levicových představ ve společenské praxi. Vůbec si neuvědomují, že by v lepším případě »nové« Bělorusko posílilo semiperiferii okolo jádra EU, ale není tu prostor pro žádnou »třetí cestu«.

»Oficiální« radikální levicí v Bělorusku je komunistická strana. Ta je svým způsobem součástí vládní koalice. Jenže v místních podmínkách je otázkou, jak reálně ovlivňuje formování a uskutečňování politiky. Což do budoucnosti může pro ni být problém, protože objektivně je spoluodpovědná za vývoj a část běloruské společnosti to tak vnímá a v budoucnosti bude vnímat. A to nejen za to, co se děje na ulicích, ale především za nehledání politického řešení, a to v zájmu levicové budoucnosti. Naopak se zdá, že mnohé místní levicové síly mají snahu stát co nejdál na opačných stranách pomyslné barikády. Po srpnových volbách proběhla schůzka více než desítky různých více nebo méně levicových uskupení. Nebyly schopny se ale domluvit na žádném společném závěru, a tak se zase rozešly. Obávám se, že absence levicových koncepcí pro budoucnost a převaha nesouladu mezi různými běloruskými levicovými proudy bude mít fatální dopad pro místní levici. Oproti tomu se ukazuje, že neoliberální a pravicové směry mají věci lépe promyšlené. A určitě existuje novelizovaný Washingtonský konsensus připravený speciálně pro Bělorusko, aby bylo dosaženo toho správného formování nové liberální společnosti, již skutečně kapitalistické. Nakonec i prezident Lukašenko své občany na tuto transformaci postupně připravoval. Třeba zavedením úprav pracovních předpisů, které se mohutnými kroky blíží k námi žité pracovní realitě, třeba v ochraně pracujících a jejich pracovních míst. Nezdá se, že by Lukašenkovi na srdci ležely nějaké socialistické principy. V posledních letech, jak se přibližoval k EU a hrál to na všechny strany, rozvolňovaly se i další »přežitky« socialismu v běloruské společnosti, otevíral se prostor pro soukromé a placené zdravotnictví, soukromé školství a podobně. Určitě nepřevládají v současné běloruské politice snahy o posilování postavení pracujících, o dialog v rámci pracovních kolektivů a posílení jejich vlivu na řízení podniků (i těch státních), o politické rozhovory s občany. Nově se formující střední třída, která žije hlavně ve městech a politicky má daleko blíže k liberalismu a postupně se projevujícímu »konzumerismu« tak, jak ho známe my, to vše vytváří nové společenské protiklady. A dnešní politické elity na tuto situaci neumí nebo nechtějí reagovat. Nakonec i Svjatlana Cichanouská je produktem právě těchto »nových« sil.

Levice bez konsenzu

Běloruští přátelé žádali o podporu od levicových evropských stran a hnutí. Problémem je, že tyto struktury jsou ve věci Běloruska rozštěpeny, a to, co by od nich přivítala strana Spravedlivý svět, nelze u všech dosáhnout. Část podporuje prezidenta Lukašenka, možná spíše jeho politiku než jeho osobu, druhá část podporuje protestující. To platí jak pro mnohé státy, tak i pro evropské levicové subjekty. V poslední době například frakce GUE/NGL nabyla schopna dojít ke společnému stanovisku, vyjma všeobecného a krátkého odsouzení násilností státní moci. Strana Evropská levice se vyjádřila prostřednictvím svého předsedy. Vyjádřil v něm podporu členské straně Spravedlivý svět, podpořil koncepci nevměšování se do běloruských záležitostí ze zahraničí a pro vývoj, kdy by občané Běloruska rozhodli demokraticky o další cestě své země sami. Ale ani on nevolal jednoznačně po nových volbách a nepodpořil prezidentskou kandidátku Cichanouskou. Bohužel zatím evropské levicové organizace a hnutí kromě několika provolání a usnesení nenašly způsob, jak běloruské společnosti reálně pomoci a posílit místní síly v hledání levicového východiska. Možná, že zde by mohl být určitý prostor pro levici v ČR, protože zde máme komunikační kanály na obě složky běloruské radikální levice - komunistickou i tu takzvanou reformní - a tím pomoci v jejich vzájemném dialogu.

Jak proudí peníze?

Možná, že bychom se mohli zamyslet nad jednou myšlenkou. Do Běloruska dlouhodobě teče relativně významná finanční podpora ze států EU. V principu je to správné a odpovídá to i koncepci EU o mezinárodní pomoci. Roli zde hraje Evropský nadační fond pro demokracii (EED), založený EU v roce 2013 na podporu demokracie v sousedství EU. Je třeba říci, že jeho výroční zpráva je velmi skoupá na jakékoliv informace o konkrétní finanční pomoci jednotlivým zemím. Co se týče obdobných aktivit ze strany ČR, také nelze jednoduše přes internet dohledat fakta a čísla o pomoci různým zemím a již vůbec ne o konkrétních příjemcích. Běloruští přátelé nás informovali, že ví o zahraniční pomoci Bělorusku z EU, ale neznají žádný příklad, kdy by tato podpora směřovala k levicovým nebo radikálně levicovým subjektům. Tvrdili, že v posledních dvou letech (kdy došlo k oteplení vztahů mezi Lukašenkovým režimem a EU) údajně na 80 % této pomoci v podstatě čerpaly subjekty blízké běloruskému prezidentovi. Co kdybychom chtěli vědět daleko více podrobností o distribuci české i evropské finanční pomoci Bělorusku? Zda je orientována na všechny vrstvy a složky společnosti, zda náhodou nejsou diskriminovány ty subjekty, které nepatří mezi ty »správné«, neoliberální a případně či spíše pravicové? A také, zda skutečně všichni, kdo projeví zájem o studium u nás, nejsou posuzováni také z třídních, politických či jinak diskriminujících aspektů při udělování souhlasu s dlouhodobým pobytem v ČR.

Běloruští přátelé vědí, že Polsko má v Bělorusku své specifické zájmy. Takzvaná »karta Poláka« umožňuje již řadu let využívat ve vztahu k Polsku speciální mírnější vstupní režim, pokud najdete ve své minulosti někoho, kdo by mohl být považován za člověka s polským původem. Pro tyto lidi pak platí prakticky bezvízový režim, mohou v Polsku pracovat, bez problémů tam jezdit, nakupovat. Polsko je vděčno za příliv běloruské klasifikované pracovní síly jako náhrady za polské občany, kteří odešli za lepšími podmínkami dále na západ. I Litva má problémy s emigrací uvnitř Unie a i tady by kvalifikovaná a levnější pracovní síla našla své uplatnění.

Krize není černobílá

Co napsat na závěr? Běloruská krize není černobílá, není pouze odrazem vnitropolitických konfliktů, je také součástí geopolitických střetů mezi jednotlivými světovými hráči, je to i vnitrolevicový konflikt jak v této zemi, tak v celé Evropě i ve strukturách EU jako je strana Evropská levice.

Zde bych si možná trochu překvapivě půjčil myšlenku Lukašenka: »Nastal čas dát nový impuls společenskému a politickému životu. Je důležité vytvořit společnou vizi toho, jak by měla v budoucnu vypadat naše země, její státní struktura.« Pokud různé levicové struktury jak uvnitř Běloruska, tak i vně v Evropě, v levicových evropských i světových strukturách se nebudou podílet na politickém řešení, nepřijdou s levicovou vizí nejen pro běloruskou společnost, ale i pro levici celkově, pak to nebude vina nikoho jiného, než pouze a jedině levice. A je také velmi pravděpodobné, že to bude znamenat upozaďování levice v místní běloruské politice, posilování nacionalistických proudů a formování neoliberálního převládajícího narativu pro většinu běloruské společnosti a jejího prorůstání vším, co v našich společnostech považujeme za negativní.

Jiří MÁLEK, Společnost pro evropský dialog


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 24 hlasů.

Jiří MÁLEK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


novotnyjaro
2020-10-01 23:44
V případě vítězství Cichanovské anebo při přetrvávání nepokojů
v Minsku hrozí Bělorusům scénář Ukrajinců. Mohutné rozevření
sociálních nůžek, rozčlenění občanů na chudé a bohaté,
přičemž bohatí budou upřednostňováni při privatizaci národního
majetku Bělorusů. Lukašenko musí být připraven na vícero i jemu
neznámých variant. Ale v konečném důsledku rozhodne o osudu Bělorusů
smlouva s Rusy o vzájemné ale i vojenské pomoci! Rusi nikdy nedovolí,
vytvořit předpolí co nejblíže k hranicím Ruska. Mají dostatečné
historické skušenosti!
fronda
2020-10-01 00:10
Jenom díky mocnému Rusku v zádech může svobodné Bělorusko čelit
těm imperialistickým špinavostem. Jinak by už byla rozpoutána nějaká
ta "humanitární mise".
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.