Reklama
Rozhovor Haló novin s bývalým československým diplomatem Stanislavem Sujou

Snaha zalíbit se hegemonovi nezná mezí

Svět diplomacie je atraktivní pro čtenáře a vy z tohoto prostředí a vašich zkušeností těžíte právě při psaní knih. Na jedné z nich nyní pracujete. Prozradíte, na jaké a o čem bude?

Koncem minulého roku mně vyšla patnáctá kniha s názvem Bez fraku a smokingu, která je souhrnem některých mých i jiných vzpomínek z profese. Nyní se připravuje vydání knihy autora literatury faktu Olina Jurmana Převrat 2, kde budu mít dvě úvahy, s mnoha fakty i dokumenty, o mezinárodních i jiných souvislostech změny společenského zřízení u nás po listopadu 1989.

Dovolíte zeptat se na něco z diplomatické kuchyně?

Samozřejmě.

Jak vypadá setkání, které se v médiích nazývá »ministr zahraničí si předvolal velvyslance«? Co se na něm řeší, jakým jazykem se hovoří a je možné něco rozporovat při tomto setkání, nebo je to tak, že obě strany zformulují své postoje a rozejdou se?

Vše závisí od osobnostních kvalit - přesněji diplomatických schopností především příslušného ministra, od jeho erudice, ovládání světových jazyků, stupně informovanosti, od jeho zručnosti v diplomatické etiketě a protokolu, samozřejmě i od instrukcí, které dostane z »vyšších míst«. V takovém rozhovoru - vedeném přímo nebo přes tlumočníka, kde se stanoviska třeba i diametrálně rozcházejí, by měla znít síla argumentů, nikoliv síla hlasu. Mělo by jít o dialog v mezích slušnosti a s vidinou, že je třeba nechat si přijatelný prostor i pro další kontakty.

A to samé se týká velvyslance, který má důstojně a dovedně reprezentovat svůj stát. V minulosti jsme jako ředitelé příslušných útvarů na ministerstvu zahraničních věcí připomínali odlehčenou formou našim nově vysílaným a profesní přípravou »rychlokvašeným« velvyslancům do jiných než socialistických zemí, že při ostrém protestu by neměli štípat do nohou toho, komu protest přednášejí.

Je v pořádku, že velvyslanci cizích zemí například v rozhovoru pro nějaké místní médium komentují vyhošťování diplomatů nebo jiné záležitosti hostitelské země či třetích zemí?

V dnešní době, kdy dochází ze strany USA k účelovému ignorování mezinárodního práva, spojenecké a jiné horlivé země dělají ochotně to, co jim hegemon doporučí, předvede, anebo umožní pod svojí záštitou. Soutěžení v duchovní malosti a snaha zalíbit se hegemonovi, nezná mezí. Úcta k mezinárodnímu právu tím ještě více upadá. Zejména pro menší státy je to obzvláště velké riziko, protože v mezních situacích, a ty mohou nastat, jim nezůstane nic jiného než právě tato mezinárodně uznaná ochrana právem! Když USA opouštěly Jižní Vietnam v roce 1975, do té doby sotva někoho i ve snu napadlo, že by nejsilnější supervelmoc mohla pod tíhou náhlých okolností odtud náhle odejít a zanechat tamního spojence na pospas osudu. Dokonce svoji prvotřídní bojovou techniku, včetně mnoha letadel a vrtulníků tam nechaly.

Za vlády prezidentů B. Clintona a G. Bushe ml. válkami proti Srbsku a poté i v Iráku – připomínám, že oba vpády byly bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, tedy protiprávní, Bílý dům zasadil tvrdou ránu poválečnému systému mezinárodních vztahů založenému na principech Charty OSN, které schválil ještě prezident F. Roosevelt. Za Obamy a Trumpa tato devalvace pokračovala. Obama ve své aroganci a zpupnosti  - Joe Biden byl jeho viceprezident - dokonce prohlásil: »Dovolíme Rusku existovat, avšak ne jako velmoci.« Zabavení některých diplomatických a konzulárních objektů Ruska v USA v roce 2017 (nemovitosti ve Washingtonu a San Francisku) bylo už nevídaným porušením mezinárodního práva, zejména Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z roku 1961 a Úmluvy o konzulárních stycích z roku 1963. Exemplární případ státní zvůle!

A právě klíčová Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, kterou je stále vázána i Amerika, jednoznačně stanovuje v článku 22, že objekty diplomatické mise kterékoliv země jsou nedotknutelné a orgány přijímajícího státu do nich nesmí vstoupit, leda se svolením šéfa mise. Přijímající stát má zvláštní povinnost chránit její místnosti před jakýmkoliv vniknutím nebo poškozením, a zabránit dokonce rušení klidu nebo jakékoliv jiné újmě mise.

Odstavec 3 tohoto článku stanovuje, že »místnosti mise, jejich zařízení a jiný majetek v nich i dopravní prostředky mise nemohou být předmětem prohlídky, rekvizice, zabavení nebo exekuce«. A nejen to. Podle článku 44 přijímající stát má dokonce v případě ozbrojeného konfliktu respektovat objekty cizích misí a umožnit osobám, které v nich požívají výsad a imunit (pokud nejsou příslušníky přijímajícího státu), jakož i členům jejich rodin bez ohledu na jejich státní příslušnost, bezpečný a rychlý odjezd ze země. Musí jim dát v případě potřeby k tomu i dopravní prostředky.

Když si Amerika dovolí ignorovat univerzální pravidla, přijatá s jejím výslovným souhlasem, nedivím se, že i velvyslanci některých zemí se chovají, jak protektor káže nebo jak mu lze ulahodit.

Ovšem je podstatný rozdíl mezi americkou administrativou a americkým lidem, viďte...

Ano, z mnohaleté zkušenosti v USA mám řadu důvodů vážit si amerického lidu. Žije tam mnoho moudrých lidí, a to nejen v řadách početné inteligence. Nicméně, jak se dovídám od některých seriózních analytiků, jen málo Američanů dnes ví, co by je čekalo v případě jaderné války, která by Ameriku neobešla. Média hlavního proudu jim celou pravdu záměrně neřeknou a další informační zdroje zajímají spíše profesně zainteresované lidi. Proto tam dnes sotva uvidíte silnější hnutí proti hrozbě jaderné války, k níž vláda přispívá demontáží systému záruk globální bezpečnosti. Mnoho Američanů nadále žije v představě o neohrozitelnosti své země obklopené z obou stran oceány.

V našem listě jsme publikovali názor právníka a vysokoškolského pedagoga dr. Jana Pinze na ultimátum, které je aktem nepřátelství, provokativním aktem z pozice síly. Proč ČR sáhla po ultimátu vůči Rusku? Připomenu: ČR se vyslovila, že pokud do druhého dne do 12 hodin Rusko nepřijme zpět 20 vyhoštěných pracovníků české ambasády, budou následovat další kroky.

Ultimátum je ojedinělý akt v každém čase. Dříve by to zapadalo do známých vtipů »rádia Jerevan«, když jedenáctimilionová země dává ultimátum více než stopadesátimilionovému státu. Velmoci si takové urážky dlouho pamatují. V dávnější minulosti, kdy bylo ještě zvykem ohlašovat vypovězení války, po takovém ultimátu následovalo obvykle přesně to.

Požadavek »do 12 hodin« vrátit zpět vypovězené diplomaty nemá v mírové historii obdobu a musel vyvolat smích mnohých i mezi spojenci. Nikdo se zdravým úsudkem nemohl očekávat, že by jej Rusko přijalo. Takový »hurá« přístup je totiž rovněž v rozporu s literou i duchem zmíněné Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, která vychází ze zásad: rozvoj přátelských, mírových vztahů mezi národy bez ohledu na rozdílnosti v jejích ústavním a společenském zřízení; vzájemně zaručené zajištění výkonu funkcí diplomatických misí pro důstojnou reprezentaci států; stejný přístup k právům a povinnostem z mezinárodních smluv; korektnost v jednání se snahou o rozumný kompromis atd. Škoda, že ti odpovědní buď o diplomatickém právu vědí málo, nebo jej ignorují. Jedno i druhé nesvědčí o kompetentnosti.

Zejména příslušní ústavní činitelé by to měli alespoň v kostce ovládat a nespoléhat na různé rádce, projevující až přílišnou zaujatost. Mám na mysli zejména některé bývalé vedoucí zastoupení v RF (Moskva, Petrohrad). Diplomat má usilovat o korektní vztahy se zemí, v níž pracoval. Vyplývá to z podstaty a kontinuity jeho původního poslání pozitivně a odpovědně zastupovat stát, ale i z profesní hrdosti. Emoce v tomto postavení přinášejí jen škodu a kazí i úsudek o charakterové projekci člověka.

Když posuzujeme to nevídané vyhošťování diplomatů spojené s vrbětickou kauzou, není zde od věci připomenout, že zmíněná Vídeňská úmluva sice v článku 11 stanovuje, že »není-li zvláštní dohody o počtu členů personálu diplomatické mise, může přijímající stát požadovat, aby takový počet byl udržován v hranicích, které on uzná za rozumné a obvyklé, se zřetelem k okolnostem a podmínkám v přijímajícím státě a k potřebám příslušné mise«, zároveň však článek 47 ukládá řídit se při tom principem nediskriminace. Doslova: »Při použití ustanovení této Úmluvy nebude přijímající stát činit rozdílu mezi jednotlivými státy

Z toho mj. plyne, že alespoň v relativních proporcích je třeba i počty diplomatického personálu konkrétní mise porovnávat s počtem členů jiných diplomatických zastoupení, pokud ovšem k tomu neexistují zmíněné zvláštní dvoustranné dohody.

Tedy je správné, že se nyní srovnaly počty diplomatů a dalších pracovníků na ruském velvyslanectví v Praze a českém v Moskvě?

Velmoci mívaly obvykle vždy více diplomatů na svých misích. Nicméně v minulosti rovněž platilo, že zvláštní dohody mohly upravit tento poměr. Obvykle k tomu docházelo hned po navázání diplomatických styků a před otevřením zastupitelských úřadů, a jen výjimečně později. Nicméně z principu na základě seriózního jednání a korektního nacházení rozumného a vyváženého kompromisu. Tedy nikoliv po předchozím vyhošťování, nátlacích, ultimátech, zaštiťováním se podporou a tlakem spojenců. Ten, kdo takový přístup iniciuje, nastartuje též odpovídající míru reciproční odvety.

Diplomacie byla vždy založena na vzájemnosti: co děláš ty mně, mohu dělat i já tobě! »Důvodná podezření« bez jasných důkazů jakožto »jistota« zločinu stačila francouzským jakobínům (1789-1794) k udání a odsouzení kohokoliv třeba rovnou na gilotinu podle jimi prosazeného zákona »o podezřelých«.

Zaznamenala jsem názor jednoho bývalého našeho diplomata, že Rusové sice vyhostili 20 lidí z naší ambasády, ale z toho bylo 16 diplomatů, ostatní ne-diplomaté, zato my Rusům 18 diplomatů? Je to srovnatelné? Mají diplomaté nějakou vyšší »hodnotu«?

Podle informací, které jsem četl zpočátku v médiích, ruská strana jako odpověď na vyhoštění 18 svých diplomatů z Prahy poslala domů 17 našich diplomatů a tři nediplomatické pracovníky. Nevím, jestli je to přesné, protože v našich oficiálních stanoviscích jsem to takto specifikované neviděl. Některé tiskoviny však uvádějí, že šlo o »20 českých diplomatů a zaměstnanců« ambasády, tedy nejen diplomatů.

K sestavě ambasád je asi namístě dodat, že podle této Vídeňské úmluvy diplomaté a členové jejich rodiny venku požívají plných imunit a výsad. To například znamená, že diplomat ani člen jeho rodiny nesmí být zatčen nebo zadržen v přijímající zemi kdekoliv. Na jejich soukromé obydlí a majetek se vztahuje stejná nedotknutelnost a ochrana jako na místnosti diplomatické mise, v přijímající zemi jsou vyňati i z další jurisdikce, nejsou např. povinni vypovídat jako svědci, nepodléhají venku exekucím, jsou osvobozeni od všech daní, poplatků i cel, jejich zavazadla nepodléhají kontrole, pokud nejsou vážné důvody, že obsahují předměty zakázané zákony přijímajícího státu, atd.

Nediplomatické pracovníky Vídeňská úmluva řadí podle článku 37 do tří kategorií: členové administrativního a technického personálu (zaměstnanci v administrativních a technických službách mise se svými rodinnými příslušníky, pokud ovšem nejsou občany přijímajícího státu). Ti jsou rovněž vyňati z trestné, civilní i správní jurisdikce, avšak jen v rámci své činností přímo na misi, nikoliv mimo ni, nicméně rovněž neodvádějí daně a poplatky ze mzdy včetně dávek sociálního zabezpečení, nepodléhají exekucím a jejich zavazadla nemusí procházet celní prohlídkou při prvním zařazení.

Druhou kategorií jsou členové služebního personálu (zaměstnanci v provozních a domácích službách mise, pokud ovšem nejsou občany přijímajícího státu). Jejích imunita se vztahuje výlučně jen na činnosti na misi, avšak i oni jsou osvobozeni od daní a dávek ze mzdy.

Do třetí kategorie patří soukromé služební osoby, zaměstnané v domácích službách některého člena mise, nejsou-li občany přijímajícího státu nebo v něm trvale nebydlí. Jsou rovněž osvobozeny od daní a dávek ze mzdy, avšak na ně se imunita nevztahuje. Nicméně přijímající stát musí i nad nimi uplatňovat jurisdikci tak, aby nedošlo k nevhodnému zasahování do výkonu funkcí mise. Další výsady a úlevy u všech třech kategorií nediplomatických pracovníků může stanovit přijímající stát.

Co do počtů diplomat se vždy porovnává s diplomatem, ale i mezi ne-diplomaty na zastupitelském úřadě mohou být vysoce kvalifikovaní odborníci.

Pokud hostitelská země nahlédne, že někdo z diplomatů pracuje jako agent, tak podle mě by se to mělo řešit v ústraní, »potichu«. Ovšem to v Praze nenastalo, z naší strany to byl humbuk na tiskovce v přímém přenosu. Je to v pořádku?

Za normálních okolností zcela určitě se to řeší v ústraní. Americký prezident R. Reagan, kterému jsem odevzdával pověřovací listiny v říjnu 1983, se řídil zásadou, že »jednání je esencí diplomacie«. V dnešním světě, který se vymyká z pantů, v němž probíhá psychologická a ekonomická válka - možný předstupeň horké války - zejména o energetické zdroje, suroviny a obchod budoucích let, to nelze dost dobře očekávat.

Důvěra mezi největšími aktéry »globální šachovnice« je nebývale nízká a probíhá nemilosrdná rivalita. Prezident Biden mluví o »konkurenci«, v níž Amerika svede boj s Čínou a dalšími rivaly prý »o vítěze 21. století«. Tak to se máme na co těšit, než převládne zdravý úsudek a odpovědnost za osudy světa! V něm je Amerika jen integrální součástí a z něho nikam neuteče.

Neshledáváte poněkud neuváženými věty, které v dubnu v ČT pronesl v souvislosti s vrbětickým případem ministr vnitra o stahování českých pracovníků tajných služeb z Ruska?

Předpokládám, že tím »zamotal« hlavu ruské kontrarozvědce tak, že se možná dosud nevzpamatovala. Pan ministr Hamáček se občas nechává unášet prezentováním nebo připomínáním zásluh - často i nezásluh - ČSSD v této vládě a někdy přitom rychleji mluví, než myslí.

Při mistrovství světa v hokeji v Rize pořadatelé vyměnili vlajku Běloruska za starou vlajku již neexistujícího státu. Na to konto Bělorusko vypovědělo kompletně lotyšskou ambasádu a následovala obdobná reakce z Lotyšska. Tohle faux pas se sundáním vlajky mi připadá závažné, jako kdyby někdo sňal českou vlajku a vyvěsil vlajku rakousko-uherského mocnářství. Jak to vidíte vy?

To už není diplomacie, ale politikaření 4. až 5. cenové skupiny. Primitivní zneužití postavení pořádající země mistrovství světa. Důkaz, že i další země účelově a pod taktovkou mocných, avšak proti vlastním zájmům, ignorují mezinárodní právo, které mohou jednou ještě moc potřebovat.

Poznal jste ze své diplomatické činnosti Český dům? Ten velmi utrpěl aktuálními česko-ruskými vztahy. Jakou úlohu Český dům plnil a pro koho tvořil zázemí?

Byl jsem v něm ubytován několikrát v minulosti a jednou dokonce pár týdnů. Sloužil pro pracovní schůzky či jednání našich diplomatů, pro odpočinek zaměstnanců z ambasády, obchodního i konzulární zastoupení, pro dočasné ubytování i těch, kteří z republiky přijížděli do Moskvy na služební cesty a krátkodobé pobyty. Zanechal ve mne velmi dobrý dojem. Útulné, ale pohodlné pokoje, pěkná restaurace s vynikající českou i slovenskou kuchyní, velká tělocvična, sauna, masáže, kinosál, jiné místnosti pro kulturní vyžití a mnohé další výhody. Správcem byl tehdy vynikající český manažér, jehož jméno si již nepamatuji, ale byl tam vzorný pořádek a perfektní služby. Byli jsme hrdi na to, že vedle komplexu naší ambasády na Fučíkově ulici, který byl považován za nejhezčí velvyslanecký objekt v Moskvě, máme tam i takové zařízení.

Proč česká vláda volila cestu omezení činnosti objektů vlastního velvyslanectví v Moskvě, když věděla, že jsou v Českém domě zaměstnáni též místní pracovníci?

To je záhadou i pro mne. Spíš si myslím, že angažovaní členové vlády asi v návalu pozapomněli dát si předem do hromady vše podstatné. Možná jim též uniklo, že ruská strana může souhlasit s návrhem na snížení stavů, avšak v rámci »striktní parity«, kdy do počtů zahrne i své občany v našich zastupitelských objektech. Vídeňská úmluva ukládá povinnost »zajištění účinného výkonu funkcí diplomatických misí«, avšak nestanovuje, že se to má vztahovat i na pracovníky z řad občanů přijímajícího státu, jelikož ty si najímá, zaměstnává a za to je i platí sama konkrétní diplomatická mise.

Ruská strana souhlasila se snížením počtů na sedm diplomatů, 25 členů administrativního a technického personálu a zvolila variantu maximálně 19 místních zaměstnanců z řad svých občanů v objektech našeho zastupitelstva v Moskvě od letošního 1. června. Z původního počtu uváděných 110 místních sil z řad občanů RF - technických, administrativních, servisních, pomocných atd. - na naší misi je toto snížení skutečně citelné. Ten počet nicméně vznikl letitou praxí z české, nikoliv z ruské strany. V jednom ze stanovisek našeho MZV stojí mj., že dosažená dohoda s RF o »stanovení počtu míst má sloužit k racionálnímu fungování velvyslanectví za daných okolností«. Pokud to má být pro »racionální fungování«, nač jsou tedy ty obavy?

Mne netěší, že ČR bude mít problémy udržet běžný a důstojný provoz své diplomatické mise v RF. Ale netěší mne ani to, že k tomu dopomohl neprozíravý postup naší vlády. A pokud ruské rozhodnutí naše MZV komentovalo v jiném prohlášení jako »další krok k eskalaci vztahů«, tak jen znovu přilívá olej do ohně. Pokračovat v tomto »přetahování lana« nic rozumného nepřinese.

Nejde přitom o srovnávání »trpaslíka s obrem«, to koneckonců nedělá ani RF. Každý stát, malý nebo velký, je stejně platným subjektem mezinárodního práva, rovnocenným v právech, ale i povinnostech. Vztahy mezi státy se však budují trpělivě spoustu let. A jeden takový neuvážený krok s přispěním nějakého »Bellingcatu« či koho ještě všechno rázem zdevalvuje. Státu, který má definovány své dlouhodobé národní zájmy s hodnověrnou a respektovanou zahraniční politikou, přitom s dobře fungující diplomacií, se to sotva může stát. K tomu je ovšem potřebný státnický um, kompetentnost, pocit vlastenectví a též osobní odvaha.

Máte dojem, že se ruský prezident ve svém výročním vystoupení choval arogantně vůči ČR, jak to opakovala média?

V Putinově projevu jsem nezaznamenal něco extraordinárního vůči ČR. Nebo snad někdo z rusofobů očekával, že jim Putin poděkuje za »důmyslné« zapojení se do psychologické války, za neustálé šíření pomluv, znevažování nebo přímo nepřátelská gesta proti jeho zemi?

Putin nemusí být ideální a lze mít k němu výhrady. Sotva mu však ti, co trochu rozumí mezinárodním vztahům, mohou upřít státnický formát, rozhled, um i osobní odpovědnost. Pomohl v mnohém pozvednout zemi do úrovně respektované velmoci, ať se to někomu líbí, či nikoliv.

Vrbětická kauza se náramně hodí do přípravy tažení »hurá na Moskvu«. Jenomže když se někdo žene do války, není od věci se též trochu zamyslet a uvědomit si, že kdyby k ní nedej bože došlo, ti nejzuřivější budou nejspíš mezi prvními, kdo bude chtít zalézt třeba do kanálů, jelikož do toho mála krytů nebo i jeskyň by se už nevešli ani ti z nás, co by na tom neměli pražádnou vinu, ale nechali věci jen jaksi »plavat«, jak to zde bývá zvykem. Ovšem jen do té doby, než začnou padat »jiskry spravedlivého hněvu«, jak v jiné souvislosti napsal renomovaný český historik, znalý národní povahy, Václav Černý v knize »Pláč koruny české«. Procitnutí z toho by v tomto případě bylo už asi zcela zbytečné, ale postihlo by to celé národy!

V Moskvě jsou sotva u moci naivkové a zaslepenci, kteří si neuvědomují, že v situaci, kdy je RF terčem neustálého osočování, nevybíravé dehonestace a neutuchajícího nepřátelství ze strany »civilizovaného Západu«, kdy se NATO snaží sevřít citlivou část ruského území do svých kleští, že by zrovna Rusku stálo za to zničit nějaké dva zbrojní sklady v Česku. Jaká pozitiva by mu to přineslo? Moje hlava to prostě nebere.

Co očekáváte od schůzky prezidentů Bidena a Putina v Ženevě?

Při zmražených vztazích USA–RF sotva lze od jedné schůzky očekávat průlom. Hlavní je však začít a v první řadě oživit ztracenou důvěru. To je alfa a omega obnovy vztahů a hledání dalšího soužití obou velmocí. Pokud by se dohodli jen na mechanismu pravidelných konzultací, už to by byl pokrok v porovnání s nynějškem.

Americká strana však jde na jednání nikoliv z rozmaru, ale z poznané nutnosti. Na jedné straně sotva se vzdá naděje na změnu mocenských poměru v RF, avšak pro ni je teď ještě důležitější přesvědčení, že v krajně složité finanční situaci s obrovským deficitem či zadlužeností naděje USA dohnat Rusko v nejmodernějších (hypersonických i jiných) zbraních, které prokazatelně eliminují výhody nákladně budovaných protiraketových štítů v Evropě a na Aljašce, jsou naprosto mizivé. Útočná síla a ničivost nových ruských zbraní už překonává útočnou sílu amerických systémů. To musí establishment velmi znepokojovat. Proto otázka strategické stability s RF je nepochybně v popředí zájmu USA.

Pokud Bidenova vláda vážně uvažuje svést zejména s Čínou souboj »o vítěze 21. století«, musí, objektivně vzato, dosáhnout dohody s Ruskem v rozhodující zbrojní oblasti, i když to samozřejmě nebude hned. Jinak by měla proti sobě příliš silný tandem protivníků: ekonomicky stále mohutnější Čínu a strategicky mohutné Rusko.

Amerika dokáže z nouze myslet i jinak, než počítají její spojenci nebo ti, co si stále brousí nože zloby a nenávisti, které jim zatemňují mozek pro reálný pohled na vyvíjející se svět.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 2, celkem 85 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Prokopic.Karel
2021-06-08 17:57
Z naší diplomacie se mi zvedá žaludek. I malé dítě ví, co se v
tisku či v TV či rozhlase nepublikovalo: s pravděpodobností blížící
se jistotě jsme zbraně získané v dobách tzv. Varšavské smlouvy
prodali jednomu Bulharovi, aby se z nich dalo střílet po Rusech na
Ukrajině či v Sýrii. "Přátelské" vztahy jsme nově
rozvinuli s Čínou a s Běloruskem. Je jedno přísloví: Jak se do lesa
volá, tak se z lesa ozývá. Až se k tomu v příštím roce připojí
ten schodek ve výši řádově 400 miliard Kč ...
jmarek3
2021-06-08 14:29
Jednání naší vlády vůči Rusku je jednání duševního omezence ,ale
co chceme ,vždyť je tu divný kapitalismus.
Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama